Rozhovory s historickými osobnostmi #10
Bedřich Smetana
Vím, jak se prosadit vážným postižením navzdory
S Bedřichem Smetanou rozebíráme jeho skladatelské začátky, kdy si předsevzal, že postaví „českou hudbu na mnohem pevnější základy než folklórní a obrozenecké.“ Při komponování porušoval klasická pravidla, rozbíjel tradiční formy a více dbal na emoce, které jeho skladby přináší. Vyšlapával trnitou cestu plnou „novinek“ pro další skladatele, i proto není divu, že v jeho začátcích nebyl pochopen a často se setkával s nevlídným přijetím svých děl. Jak se s kritikou vyrovnával a co ho pobízelo k další tvorbě? „Vystačí mi ta má hudba na celý život?“, obával se a svěřil moderátorovi Jirkovi, proč ani přes své zdravotní problémy nepřestal. Co znamená tvořit, když slyšíte jen ticho? Smetana o sobě k závěru života promlouvá jako o jiné bytosti. Možná proto, že ten původní už odešel. Zůstala mu v hlavě už jen pozvolna se vytrácející zásoba tónů, ze které však dokázal vytěžit maximum.
Jaký má fenomenální skladatel názor na proměnu hudby, kdy je dnes vše rychlejší a podbízivější? Uspěje Jirka s tipy od AI na zpopularizování Smetanových děl? Neopomeneme ani mistrův pohled na hudbu budoucnosti či hudební počiny pro počítačové hry, např, dnes velmi populární Kingdom Come: Delivarance.
Tvůrci dílu
Moderátor: Jiří Bréda
Bedřich Smetana: Ladislav Kroček
Odborný poradce: JUDr. Pavel Kosatík
Zvuk a střih: Michal Šimeček
Produkce: Martina Kolářová, Petra Kolářová, Veronika Bubáková
Scénář a režie: Jan Novotný
Za finanční podpory laskavého Montéra z Říčan
Na co se v podcastu ptáme
Kdy si v životě nejvíce liboval?
Jak by reagoval na kritiku své hudby dnes, v éře našich sociálních sítí, kde každý může být recenzentem?
Jak se nevzdat, když všechno vypadá, že končí?
Streamoval by své opery pro celý svět?
Jak se vyrovnával se ztrátou sluchu a začínajícím šílenstvím?
Jaký má Český národ charakter?
Zaznělo
Moderátor: Mistře, ty vaše premiéry... byly často takové bizarní. Když to vezmu postupně: po uvedení tragické opery Dalibor Vám kritici začali vyčítat ten tzv. “wágnerismus”,o kterém jste trochu mluvil. Můžete to nějak vysvětlit?
Smetana: Hrome! A co já bych se tady zase ospravedlňoval! Tomu nerozumíte ani dnes?!
Moderátor: Ale né, né, takto jsem to nemyslel… chci po Vás, abyste našim posluchačům vysvětlil, co je ten údajný wágnerismus…
Smetana: A ták… dobře, to ano, to …ano. Tó zkrátka, že jsem v hudbě užíval forem Wágnerova principu. Zkrátka, že jsem budoval operu jako drama, jako on. Ze všech těch charakteristických motivů. Každá postava a situace měla vlastní melodii jako poznávací znamení. A že tedy pak ta má vlastenecká opera není dostatečně česká.. To, že melodie mé české řeči ani nemohla být jiná než česká, už se neřeklo. Cejch zůstal.
Moderátor: A doživotní zklamání taky, co…
Smetana: Taky!
Moderátor: Tak jste Wágnerovců nechal?
Smetana: Wágnerismu, ne Wagnerovců! … A nechal – nenechal. Tak třeba Prodanou nevěstu jsem složil jako takovou hračku, odvetu… Nebylo to dílo ctižádosti, ale vzdoru. Že prý bych nic v lehčím národním slohu nesvedl… takže když se Nevěsta líbila a lidé ji ták velibili, myslel jsem na to, že mým ostatním operám akorát tak nerozumí.
//
Moderátor: A měl byste ještě právě tip pro posluchače … když se všechno ultimátně pose*e?
Smetana: Pane Jirko, já bych asi slovo “ultimátně” nevybral, ale dobrá… Najděte si smysl v tom, co máte rádi. Pro mne byla hudba útěchou i silou, která mne táhla dál. Ať už je to hudba, malování, rodina či jiná vášeň – to je onen maják v bouři.
Moderátor: To je skvělý.
Smetana: A možná ještě … prakticky: Dovolte si chvíli odpočívat, ale nikdy nepřestávejte věřit. Protože i já jsem měl chvíle, kdy jsem si myslel, že nic nemá smysl. Ale právě víra – víra v budoucnost, v lepší zítřky, v to, že mé dílo něco změní – mne vždy postavila zpět na nohy.
Moderátor: “V hudbě život Čechů”, řekl jste. Souvisí to i s tímto?
Smetana: Vlastně ano, taky. V tom výroku je totiž naděje: že i když pociťujeme selhání, hudba nás vždy dokáže povznést, inspirovat a dát nám důvod pokračovat.
//
Moderátor: No tak… už na základní škole se učí, že jste ke stáru byl hluchý, bez sluchu. A že … no řeknu tak, jak se to říká dneska, a že jste byl dost protivný a náladový….
Smetana: To asi nepochopíte. Jen stěží si dovede představit, jak moc jsem uvnitř trpěl.
Moderátor: No tak… právě je teď možnost to posluchačům trochu popsat. Vysvětlit.
Smetana: Unikal jsem z trojnásobné samoty – před pustotou své hluchoty, z nehybného venkova, od své odcizené ženy. Prostě… cítil jsem se jako člověk bez budoucnosti, žil jsem vzpomínkami… Celý ten čas, co jsem se z Prahy na venek odebral, jsem byl rozerván a sklíčen. Vše, k čemu jsem se upínal, co mne tvořilo zevnitř a co tvořil já, už jsem ke stáru ani nestačil vnímat.
…
Moderátor: A to se bavíme o posledních dvou letech života… Kdy Vám jasných chvilek asi dost ubývalo, co?
Smetana: Ano, bláznovství už klepalo na dveře.
Moderátor: Ani vaše rodina to asi neměla jednoduché… údajně jste měl takové návaly vzteku a snad i zkratů… že se Vám museli klidit z cesty…
Smetana: Vždyť já… já… a teď musím už rázně říct, že to byl někdo jiný – vážně nemocný člověk. A ten už je někdy ani nepoznal. Nic ho nedokázalo uspokojit, pořád jen něco ztrácel a hledal, myšlenky, nápady, nálady, věci… byl v jednom kuse rozčilený. Měl žaludeční potíže, v hlavě žádný klid. Nedivte se mu.