Podcast, ve kterém ožívají osobnosti české historie.

Rozhovory s historickými osobnostmi #8

Franz Kafka

Vím, jak se neztratit ve věku úzkostí a absurdity

S Franzem Kafkou se ponoříme do světa, kde je i ta nejmenší maličkost rozhodující. Hovoří německy i česky, píše, přemýšlí, bojuje s vnitřním rozporem. „Když žiji, proviním se vůči literatuře. Když píšu, proviním se vůči životu,“ říká. A i po více než sto letech rezonuje jeho pocit odcizení s dnešním člověkem překvapivě silně. Mluvíme o příteli Maxu Brodovi, o denících jako literárním cvičení i o tom, zda Proměna může být interpretována jako coming out. „Já tu nejsem od toho, abych interpretoval vlastní slova,“ připomíná, a dodává, že boj o přijetí člověka takového, jaký je, je stále stejný. Jak chápe dnešní svět, kde spisovatelé chrlí knihy jak na běžícím pásu a kde má každý svůj osobitý názor? Zastavíme se i u moderních technologií. Mohla by AI napsat Kafkův román? Nebo právě naopak – hrozí, že nám technologie vezmou kus lidskosti? Jak by vypadal jeho Proces dnes, v době tzv. cancel culture a digitálního dohledu?

A nakonec, mohl by vůbec Kafka dnes existovat? Nebo by ho zahltil svět neustálé pozornosti, rychlosti a rozptýlení? Rozhovor pro všechny, kdo se někdy cítili ztraceni v systému, odtrženi od sebe samých, ale přesto doufají, že i v chaosu je možné najít smysl. Třeba i v literatuře.

Tvůrci dílu

Moderátor: Jiří Bréda
Franz Kafka: David Skrbek
Odborný poradce: Mgr. Štěpán Zbytovský, Ph.D. & Mgr. Jana Vitíková, Ph.D.
Zvuk a střih: Michal Šimeček
Produkce: Martina Kolářová, Petra Kolářová, Veronika Bubáková
Scénář: Jana Vitíková & Jan Novotný
Režie: Jan Novotný
Za finanční podpory laskavého Montéra z Říčan

Na co se v podcastu ptáme

Nemá Kafka za zlé svému příteli Maxu Brodovi, že jeho díla nespálil, jak si původně spisovatel přál?

Jak bojoval s úzkostí a depresí?

Tahal holky za nos nebo v něm potenciál manželství vzbuzoval inspiraci?

Jak vnímá vývoj genderové identity a sexuální revoluci v moderní společnosti?

Co by poradil lidem bojujícím za vlastní identitu?

Jak Franz Kafka nahlíží na tzv. cancel culture?

Jak napsat dobré dílo?

Zaznělo

Moderátor: Je bravurní, jaký máš dar umět se vyjádřit.

Kafka: Děkuji, pane Brédo.

Moderátor: No, samozřejmě že i proto jsou tvé romány, i když nejsou dopsány, považovány za geniální dílo… Co se v tobě odehrává, když teď víš, že tě čte hodně mladých lidí?

Kafka: Pokud mé příběhy rezonují s lidmi a poskytují jim něco hodnotného, pak jsem za to velmi vděčný. Možná to znamená, že jsem nebyl … a ani nejsem v tomto světě zcela sám ve svých pocitech a myšlenkách.

Moderátor: A jak se to dělá? Jak se umět vyjádřit napříč časem i prostory… poradil bys?

Kafka: Možná stačí psát z hloubky své vlastní zkušenosti a vnitřních prožitků. Lidské pocity, jako jsou úzkost, strach, odcizení a touha po smyslu, jsou univerzální a každý z nás je v nějaké podobě zažívá. Ve svých textech se snažím být co nejupřímnější a nejotevřenější, a to možná vytváří spojení s čtenáři.

Moderátor: Takže pro dobrou literaturu prostě psát upřímně, niterně a otevřeně?

Kafka: Většina z toho, co jsem napsal, vychází z mého vlastního pocitu bezmoci a boje se silami, kterým jsem nerozuměl a neměl je pod kontrolou. Možná je také pravda, že ve světě, který je často absurdní a nepochopitelný, nacházíme útěchu v tom, že nejsme sami ve svých zápasech a že naše pocity jsou sdíleny jinými. A že umění a literatura mají moc tato témata vyslovit a uchopit je s určitým odstupem a hravě, někdy i humorně. Pokud jsem svými díly mohl lidem poskytnout pocit porozumění a společenství, pak jsem dosáhl více, než jsem kdy doufal.

Moderátor: Mimochodem nevadí Vám ... teda Ti, že mluvíme česky? Můžeme německy, hebrejsky… Leckdo by si mohl myslet, že to budeme nahrávat v němčině.

Kafka: To rozhodně nevadí.

Moderátor: Tedy info pro posluchače, u vás doma se prý mluvilo oběma jazyky, viď.

Kafka: Je to tak, němčina sice převažovala, ale často věta začala jedním jazykem a končila tím druhým. Veškeré vzdělání jsem získal v němčině, ale to bylo spíše rozhodnutí mých rodičů, kteří v němčině viděli vyšší status a budoucnost. Vždy jsem se ale učil česky. Němčina je sice mým rodným jazykem, je mi tedy přirozená, ale čeština mi je velice blízká.

Moderátor: Čím to je? Celý život jsi přece psal německy.

Kafka: Když jsem byl malý, tak jsem býval hodně sám. Rodiče se starali o obchod, nebyli moc doma. Trávil jsem tedy hodně času s kuchařkou a chůvou a ty obě byly Češky, stejně jako většina otcových zaměstnanců. Ostatně i můj otec vyrůstal v českojazyčném prostředí a v Praze jeden čas navštěvoval českojazyčnou synagogu v Jindřišské ulici. Víte, mně se zdá, že v češtině jsou některá slova mnohem vhodnější, jako by měla pravdivější význam. Německy jsem ale psal, protože jsem se psát a číst naučil právě v němčině, literaturu jsem četl hlavně tu německou a rakouskou, psaní v němčině je pro mne tedy přirozené.

Moderátor: A je vůbec možné ten svět změnit?

Kafka: Psaní považuji, alespoň u mě, za způsob, jak porozumět sám sobě a své existenci v tomto nepochopitelném světě. Někdy se člověk musí podívat pravdě do očí, i když je nepříjemná, a právě o to jsem se snažil ve svých dílech. Přinést změnu není vždy v našich silách, ale pochopení a přijetí naší reality může být prvním krokem.

Moderátor: To je teda taková terapie. Hledat sám sebe, pochopit se. Proto jsi napsal tak hrozný dopis vlastnímu otci?

Kafka: Ten dopis neměl otci ublížit nebo ho ranit. Bylo to zoufalé volání po pochopení a usmíření. Cítil jsem se celý život utlačován jeho přísným a náročným přístupem. Chtěl jsem mu přiblížit své pocity a zkušenosti, které možná neviděl nebo nechtěl vidět. A možná nad nimi získat trochu navrch…